Počátky záznamu televizního obrazu

se zaváděním televizního vysílání (r.1936 v Německu a v Anglii) vznikla také potřeba

televizní obraz nahrávat. Jelikož jediný známý použitelný způsob jak zaznamenat

pohyblivé obrázky bylo filmování, byl i televizní obraz v počátcích zaznamenáván

na film snímáním z obrazovky televizoru byl to tzv. telerecording. Televizní pořady a

reportáže v terénu se ale natáčeli rovnou na film (16mm) a poté převáděli na

televizní signál.

Magnetický záznam obrazu v podélné stopě

Vzhledem k tomu, že se v době zavádění televizního vysílání bouřlivě vyvíjel

magnetický záznam zvuku nabízelo se zaznamenat stejným způsobem i televizní

obraz. Podstatný rozdíl je ovšem v rozsahu informací. které je třeba zaznamenat.

Zatímco ve zvukové technice je zapotřebí zaznamenat frekvenční pásmo v rozsahu

30 Hz až 15 kHz, u obrazových frekvencí je to už 50 Hz až 6.5 MHz. Minimálně však

50 Hz až 3.3 MHz. Kromě obrazového signálu zaznamenáváme také jeden nebo

více zvukových signálů a dále pak impulsy zajištující funkci vlastního záznamového

zařízení.

Abychom toho dosáhli, je třeba zvýšit relativní rychlost mezi hlavou a páskem na

několik metrů za sekundu, takže pásek by se musel pohybovat asi padesátkrát

rychleji nežli v kazetě magnetofonu pro záznam zvuku. Takový pohyb je sice

technicky možný, ale přináší s sebou velké konstrukční a provozní obtíže. Proto se

tohoto způsobu používalo pouze v dobách začátků magnetického záznamu

obrazu (v USA na počátku padesátých let). Na obrázku je takové video z r.1965,

Které bylo v USA prodáváno dokonce jako stavebnice za 400,-USD. Byl použit

klasický magnetofonový pásek ¼“, rychlost posuvu 4,57m/s, hrací doba 20min.

K tomuto systému se v r. 1974 vrátila ještě západoněmecké firma BASF ve spolupráci s firmou Eumig, svým systémem LVR,

kde mnohastopý pásek (48 nebo  72 stop) v kazetě běhal obrovskou

rychlostí (4m/s) dopředu a dozadu za současného přepínání stop. Rychlá změna směru

pohybu (0,1s) na  konci pásku přinášela takové problémy, že tento systém rychle zanikl.

Ještě firma America International Toy Fair se v roce 1987 pokusila vzkřísit myšlenku podélného záznamu ve své kameře PXL 2000.

Kamera požívala klasickou CC zvukovou kazetu. Do jedné stopy se nahrával obraz a do druhé zvuk. Rychlost pohybu pásky byla 42,9 cm/s.

Na jednu stranu 90 min. kazety se vešlo 11 min černobílého videa v pochybné kvalitě. Při prodejní ceně 100$ to však byla trochu drahá hračka.

A takto vypadal obraz z PXL2000


Magnetický záznam obrazu v příčné stopě

Nové řešení bylo nalezeno ve způsobu, při kterém se magnetická hlava pohybuje

(rotuje) tak, aby rychlost mezi hlavou a páskem byla dostatečná. První v praxi

použitelný přístroj předvedla v roce 1954 v Kalifornii (USA) tehdy malá a neznámá

firma Ampex.

Bylo použito pásku o šířce 2” (50,8 mm) a rotujícího bubínku, který nesl 4 magnetické

hlavy.

Tyto hlavy vytvářely na pásku záznam v příčných stopách (tzv. příčný

záznam), sestávající z magnetických stop téměř kolmých k ose pásku. Na každé

stopě bylo zapsáno asi 17 televizních řádků a pak následovalo přepnutí na další

hlavu. Jednalo se o velmi složitý systém, stroje měly hmotnost několika desítek

kilogramů, rozměry velké skříně a k provozu potřebovaly mj. i kompresor a vývěvu.

Přesto se staly prvním světově rozšířeným, studiovým zařízením pro magnetický

záznam obrazu a v letech 1955 až 1980 se staly neodmyslitelnou výbavou všech

televizních studií světa.

Magnetický záznam obrazu v šikmé stopě

Cestu k rozšíření magnetického záznamu obrazu do široké praxe a :později až do

domácností televizních diváků, tedy cestu k tomu, čemu dnes říkáme prostě “video”,

však otevřel až vynález záznamu v šikmých stopách (tzv. šikmého záznamu).

U záznamu v šikmých stopách obepíná magnetický pásek bubínek s hlavami v úhlu

asi 180° a dvě hlavy na něm vytvářejí (obr.2.4) :nagnetické stopy dlouhé několik

centimetrů až desítek centimetrů [podle záznamového systému). Charakteristickou

vlastností je, že každá stopa nese záznam jednoho celého televizního půlsnímku a k

přepnutí z jedné hlavy na druhou tedy dochází v době mezi dvěma půlsnímky.

Pro záznam v šikmých stopách bylo nejprve použito pásku šíře 2” (50,8 mm), později

1” (25,4 mm), ¾” (19,05 mm), ½” (12,7 mm), ¼” (6,35 mm). Poslední rozměr

časem zanikl a objevil se nový, 8 mm, dělali se pokusy i se 4 mm ale to se již

neosvědčilo. Na následujícím obrázku je cívkové video VT-700 na pásky ¼“ od firmy Akai.

To lesklé kolo vlevo dole obsahuje videohlava, která rotuje kolem své osy.

Dalším krokem ve vývoji bylo stejně jako ve zvukové technice použití videokazet.

Na obrázku je otevřená VHS kazeta.

Záznam televizního obrazu na disk

Myšlenka mechanického záznamu obrazového signálu na desku se objevila již ve třicátých létech,

kdy předvedl videodesku pro mechanický televizní systém anglický televizní průkopník

John Lodgie Baird (1888 - 1946).

Desku pro barevný záznam se 625 řádky se však podařilo realizovat až o čtyřicet let

později u společnosti Teldec, kterou v NSR založily společně firmy Telefunken a

Decca. Bylo rovněž použito mechanického principu záznamu, deska měla otáčky

1500 ot/min a hrací doba byla okolo 10 minut. Firma Teldec podnikla celkem tři pokusy o

uvedení mechanické videodesky na trh, objevilo se asi 50 titulů desek.

Přehrávače, vybavené speciálním snímačem s diamantovým hrotem, se připojovaly

do anténního vstupu běžného televizoru. U desky výrobce zaručoval možnost asi

jednoho sta přehrání bez ztráty kvality, rozlišovací schopnost reprodukovaného

obrazu činila asi 250 řádek (3 MHz). Přesto se však mechanický systém neprosadil.

Měl tolik citlivých míst, vyvolaných zejména dovedením principu mechanického

záznamu a snímání až na hranici fyzikálních možností, že nebyl s to konkurovat ani

tehdejším (byt ještě nepříliš dokonalým) videomagnetofonům a hlavně se na ně nedalo

nahrávat, byly to jen přehrávače.

Konkurenční systémy na sebe nedaly dlouho čekat a po roce 1975 jich bylo

uvedeno hned několik:

Systém firmy RCA (Radio Corporation of America, USA) používal kapacitního

snímače se safírovým hrotem, měl větší hustotu záznamu nežli Teldec a umožňoval

dvoustranné využití desky. Na jednu stranu se vešlo až 30 minut záznamu. Systém

byl uváděna na americký trh pod názvem “Selecta Vision”, ale neprosadil se.

Později byl začátkem osmdesátých let zdokonalen a uveden znovu pod označením

CED (z angl. Capacitance Electronic Disc, tj. kapacitní elektronická deska). Safírový

hrot byl nahrazený diamantovým a hrací doba byla prodloužena na 60 minut pro každou stranu.

Zůstaly však nevýhody kontaktního snímání, tj. zejména omezená životnost hrotu

(maximálně 1 000 h) i desky (asi 100 přehrání)

a citlivost desky na povrchové znečištění. V Evropě nebyly přístroje tohoto systému

nikdy uvedeny na trh.

V Japonsku se ve stejnou dobu pokusila o konstrukci videodesky s kontaktním

snímáním firma JVC (Japan Victor Company, součást koncernu Matsushita).

Systém byl označen zkratkou VHD (z angl. Video High Density. tj. obrazový záznam

vysoké informační hustoty) jakožto paralela k označení osvědčeného systému

videomagnetofonů VHS od téhož výrobce. Záměrem bylo i uvedení zvukové

kompaktní desky s označením AHD (Audio High Density), snímané rovněž kontaktně

diamantovým hrotem. Systém VHD byl předveden na několika výstavách v Evropě.

ale k jeho uvedení na trh nedošlo zřejmě pod vlivem jednoznačného úspěchu

zvukových a obrazových desek Philips/Sony (viz dále) snímaných laserem.

Byly učiněny i pokusy o konstrukci magnetické videodesky. řešené jako pružný nebo

pevný disk snímaný magnetickou hlavou. Takovou desku pro konzumní využití

předvedla např. firma Bogen (NSR); nebyla však nikdy uvedena na trh. V

profesionální oblasti se úspěšně uplatnilo záznamové zařízení HS-lOO s pevným

magnetickým diskem. vyvinuté firmou Ampex (USA) pro záznam třicetisekundových

úseků za účelem “vracení” branek apod. při sportovních přenosech. To však nebyla

videodeska ve významu, jak mu dnes rozumíme; jednalo se o velmi drahé,

jednoúčelové profesionální zařízení.

Poslední z dosud uvedených systémů je technicky nejdokonalejší. a proto - ačkoli je

také nejsložitější - se nakonec prosadil Jedná se o opticky snímaný mechanický

záznam. vyvinutý firmou Philips-(Holandsko)

ve spolupráci s firmami MCA (Music Corporation of America. USA) a Sony

(Japonsko). jenž je uváděn pod obchodními názvy “VLP” (z angl. Video Long Play. tj.

dlouhohrající obrazová deska) nebo “Laservision” (Philips) a “Lasermax” (Sony).

Jelikož přednosti tohoto systému jednoznačně předčily ostatní, používáme jejich

pokračovatele disky CD, DVD a Blu-ray dodnes. Možnost záznamu v domácích podmínkách

byla rovněž úspěšně vyřešena a tak tato media rychle z trhu vytlačila záznam na

magnetofonové pásce. Jejich obrovskou výhodou je také krátká přístupová doba kamkoliv

v nahrávce na rozdíl od videa kde převíjení kazety je velmi pomalé.

 

Více o formátech videa v kapitole formáty

Hosted by onlineapps.cz