Počátky záznamu televizního obrazu
se zaváděním televizního vysílání (r.1936 v Německu a v Anglii) vznikla také potřeba
televizní obraz nahrávat. Jelikož jediný známý použitelný způsob jak zaznamenat
pohyblivé obrázky bylo filmování, byl i televizní obraz v počátcích zaznamenáván
na film snímáním z obrazovky televizoru byl to tzv. telerecording. Televizní pořady a
reportáže v terénu se ale natáčeli rovnou na film (16mm) a poté převáděli na
televizní signál.
Magnetický záznam obrazu v podélné stopě
Vzhledem k tomu, že se v době zavádění televizního vysílání bouřlivě vyvíjel
magnetický záznam zvuku nabízelo se zaznamenat stejným způsobem i televizní
obraz. Podstatný rozdíl je ovšem v rozsahu informací. které je třeba zaznamenat.
Zatímco ve zvukové technice je zapotřebí zaznamenat frekvenční pásmo v rozsahu
30 Hz až 15 kHz, u obrazových frekvencí je to už 50 Hz až 6.5 MHz. Minimálně však
50 Hz až 3.3 MHz. Kromě obrazového signálu zaznamenáváme také jeden nebo
více zvukových signálů a dále pak impulsy zajištující funkci vlastního záznamového
zařízení.
Abychom toho dosáhli, je třeba zvýšit relativní rychlost mezi hlavou a páskem na
několik metrů za sekundu, takže pásek by se musel pohybovat asi padesátkrát
rychleji nežli v kazetě magnetofonu pro záznam zvuku. Takový pohyb je sice
technicky možný, ale přináší s sebou velké konstrukční a provozní obtíže. Proto se
tohoto způsobu používalo pouze v dobách začátků magnetického záznamu
obrazu (v USA na počátku padesátých let). Na obrázku je takové video z r.1965,
Které bylo v USA prodáváno dokonce jako stavebnice za 400,-USD. Byl použit
klasický magnetofonový pásek ¼“, rychlost posuvu 4,57m/s, hrací doba 20min.

K tomuto systému se v r. 1974 vrátila ještě západoněmecké firma BASF ve spolupráci s firmou Eumig, svým systémem LVR,
kde mnohastopý pásek (48 nebo 72 stop) v kazetě běhal obrovskou
rychlostí (4m/s) dopředu a dozadu za současného přepínání stop. Rychlá změna směru
pohybu (0,1s) na konci pásku přinášela takové problémy, že tento systém rychle zanikl.
Ještě firma America International Toy Fair se v roce 1987 pokusila vzkřísit myšlenku podélného záznamu ve své kameře PXL 2000.
Kamera požívala klasickou CC zvukovou kazetu. Do jedné stopy se nahrával obraz a do druhé zvuk. Rychlost pohybu pásky byla 42,9 cm/s.
Na jednu stranu 90 min. kazety se vešlo 11 min černobílého videa v pochybné kvalitě. Při prodejní ceně 100$ to však byla trochu drahá hračka.

A takto vypadal obraz z PXL2000

Magnetický záznam obrazu v příčné stopě
Nové řešení bylo nalezeno ve způsobu, při kterém se magnetická hlava pohybuje
(rotuje) tak, aby rychlost mezi hlavou a páskem byla dostatečná. První v praxi
použitelný přístroj předvedla v roce 1954 v Kalifornii (USA) tehdy malá a neznámá
firma Ampex.

Bylo použito pásku o šířce 2” (50,8 mm) a rotujícího bubínku, který nesl 4 magnetické
hlavy.

Tyto hlavy vytvářely na pásku záznam v příčných stopách (tzv. příčný
záznam), sestávající z magnetických stop téměř kolmých k ose pásku. Na každé
stopě bylo zapsáno asi 17 televizních řádků a pak následovalo přepnutí na další
hlavu. Jednalo se o velmi složitý systém, stroje měly hmotnost několika desítek
kilogramů, rozměry velké skříně a k provozu potřebovaly mj. i kompresor a vývěvu.
Přesto se staly prvním světově rozšířeným, studiovým zařízením pro magnetický
záznam obrazu a v letech 1955 až 1980 se staly neodmyslitelnou výbavou všech
televizních studií světa.
Magnetický záznam obrazu v šikmé stopě
Cestu k rozšíření magnetického záznamu obrazu do široké praxe a :později až do
domácností televizních diváků, tedy cestu k tomu, čemu dnes říkáme prostě “video”,
však otevřel až vynález záznamu v šikmých stopách (tzv. šikmého záznamu).

U záznamu v šikmých stopách obepíná magnetický pásek bubínek s hlavami v úhlu
asi 180° a dvě hlavy na něm vytvářejí (obr.2.4) :nagnetické stopy dlouhé několik
centimetrů až desítek centimetrů [podle záznamového systému). Charakteristickou
vlastností je, že každá stopa nese záznam jednoho celého televizního půlsnímku a k
přepnutí z jedné hlavy na druhou tedy dochází v době mezi dvěma půlsnímky.
Pro záznam v šikmých stopách bylo nejprve použito pásku šíře 2” (50,8 mm), později
1” (25,4 mm), ¾” (19,05 mm), ½” (12,7 mm), ¼” (6,35 mm). Poslední rozměr
časem zanikl a objevil se nový, 8 mm, dělali se pokusy i se 4 mm ale to se již
neosvědčilo. Na následujícím obrázku je cívkové video VT-700 na pásky ¼“ od firmy Akai.

To lesklé kolo vlevo dole obsahuje videohlava, která rotuje kolem své osy.
Dalším krokem ve vývoji bylo stejně jako ve zvukové technice použití videokazet.

Na obrázku je otevřená VHS kazeta.
Záznam televizního obrazu na disk
Myšlenka mechanického záznamu obrazového signálu na desku se objevila již ve třicátých létech,
kdy předvedl videodesku pro mechanický televizní systém anglický televizní průkopník
John Lodgie Baird (1888 - 1946).
Desku pro barevný záznam se 625 řádky se však podařilo realizovat až o čtyřicet let
později u společnosti Teldec, kterou v NSR založily společně firmy Telefunken a
Decca. Bylo rovněž použito mechanického principu záznamu, deska měla otáčky
1500 ot/min a hrací doba byla okolo 10 minut. Firma Teldec podnikla celkem tři pokusy o
uvedení mechanické videodesky na trh, objevilo se asi 50 titulů desek.

Přehrávače, vybavené speciálním snímačem s diamantovým hrotem, se připojovaly
do anténního vstupu běžného televizoru. U desky výrobce zaručoval možnost asi
jednoho sta přehrání bez ztráty kvality, rozlišovací schopnost reprodukovaného
obrazu činila asi 250 řádek (3 MHz). Přesto se však mechanický systém neprosadil.
Měl tolik citlivých míst, vyvolaných zejména dovedením principu mechanického
záznamu a snímání až na hranici fyzikálních možností, že nebyl s to konkurovat ani
tehdejším (byt ještě nepříliš dokonalým) videomagnetofonům a hlavně se na ně nedalo
nahrávat, byly to jen přehrávače.
Konkurenční systémy na sebe nedaly dlouho čekat a po roce 1975 jich bylo
uvedeno hned několik:
Systém firmy RCA (Radio Corporation of America, USA) používal kapacitního
snímače se safírovým hrotem, měl větší hustotu záznamu nežli Teldec a umožňoval
dvoustranné využití desky. Na jednu stranu se vešlo až 30 minut záznamu. Systém
byl uváděna na americký trh pod názvem “Selecta Vision”, ale neprosadil se.

Později byl začátkem osmdesátých let zdokonalen a uveden znovu pod označením
CED (z angl. Capacitance Electronic Disc, tj. kapacitní elektronická deska). Safírový
hrot byl nahrazený diamantovým a hrací doba byla prodloužena na 60 minut pro každou stranu.
Zůstaly však nevýhody kontaktního snímání, tj. zejména omezená životnost hrotu
(maximálně 1 000 h) i desky (asi 100 přehrání)
a citlivost desky na povrchové znečištění. V Evropě nebyly přístroje tohoto systému
nikdy uvedeny na trh.
V Japonsku se ve stejnou dobu pokusila o konstrukci videodesky s kontaktním
snímáním firma JVC (Japan Victor Company, součást koncernu Matsushita).
Systém byl označen zkratkou VHD (z angl. Video High Density. tj. obrazový záznam
vysoké informační hustoty) jakožto paralela k označení osvědčeného systému
videomagnetofonů VHS od téhož výrobce. Záměrem bylo i uvedení zvukové
kompaktní desky s označením AHD (Audio High Density), snímané rovněž kontaktně
diamantovým hrotem. Systém VHD byl předveden na několika výstavách v Evropě.
ale k jeho uvedení na trh nedošlo zřejmě pod vlivem jednoznačného úspěchu
zvukových a obrazových desek Philips/Sony (viz dále) snímaných laserem.
Byly učiněny i pokusy o konstrukci magnetické videodesky. řešené jako pružný nebo
pevný disk snímaný magnetickou hlavou. Takovou desku pro konzumní využití
předvedla např. firma Bogen (NSR); nebyla však nikdy uvedena na trh. V
profesionální oblasti se úspěšně uplatnilo záznamové zařízení HS-lOO s pevným
magnetickým diskem. vyvinuté firmou Ampex (USA) pro záznam třicetisekundových
úseků za účelem “vracení” branek apod. při sportovních přenosech. To však nebyla
videodeska ve významu, jak mu dnes rozumíme; jednalo se o velmi drahé,
jednoúčelové profesionální zařízení.
Poslední z dosud uvedených systémů je technicky nejdokonalejší. a proto - ačkoli je
také nejsložitější - se nakonec prosadil Jedná se o opticky snímaný mechanický
záznam. vyvinutý firmou Philips-(Holandsko)
ve spolupráci s firmami MCA (Music Corporation of America. USA) a Sony
(Japonsko). jenž je uváděn pod obchodními názvy “VLP” (z angl. Video Long Play. tj.
dlouhohrající obrazová deska) nebo “Laservision” (Philips) a “Lasermax” (Sony).
Jelikož přednosti tohoto systému jednoznačně předčily ostatní, používáme jejich
pokračovatele disky CD, DVD a Blu-ray dodnes. Možnost záznamu v domácích podmínkách
byla rovněž úspěšně vyřešena a tak tato media rychle z trhu vytlačila záznam na
magnetofonové pásce. Jejich obrovskou výhodou je také krátká přístupová doba kamkoliv
v nahrávce na rozdíl od videa kde převíjení kazety je velmi pomalé.
Více o formátech videa v kapitole formáty