Počátek historie diktafonů

Duchovním otcem fonografu – prvního diktafonu, byl Charles Cros, francouzský básník a vědec. Svou myšlenku popsal v zapečetěném dopise, který uložil ve Francouzské akademii věd 30. dubna 1877. Tyto myšlenky do praxe uvedl ale až americký vynálezce Thomas Alva Edison (1847 - 1931). Vynalezl zařízení, které později zdokonalil a prodával pod názvem fonograf („zapisovač zvuku“). Sestrojil ho Edisonův mechanik John Kruesi ve dnech 4. - 6. prosince 1877. Patentován byl 19. února 1878.

Princip

Edison použil kovový trychtýř, na jehož užším konci byla membrána, která sloužila jako mikrofon i jako reproduktor. Když do trychtýře vnikl zvuk, membrána a ocelová jehla k ní připojená začaly vibrovat. K záznamu sloužil list staniolu obtočený kolem válce se spirálovitou drážkou, v níž se jehla pohybovala a ryla do ní záznam.

Nahrávání:

Válec byl přímo spojen s klikou, kterou bylo nutno ručně, velmi plynule, točit. Přestože byl na hřídeli umístěn velký setrvačník, docházelo vlivem kolísání rychlosti, jak při záznamu tak i při reprodukci, ke zkreslení. Navíc přístroj nedokázal zaznamenat vyšší kmitočty, a proto samohlásky zněly nezřetelně.

Reprodukce:

Záznam bylo možno reprodukovat pouze jednou. Při přehrávání se válcem znovu otáčelo, a jak jehla sledovala drážku vyrytou ve fólii, rozkmitala membránu a z trychtýře vycházel zvuk. Přehrávací hrot byl sice na rozdíl od ostrého záznamového hrotu kulatý, ale membrána byla tuhá a kladla cínové fólii velký odpor. Fólie se občas při manipulaci roztrhla.

V následujících letech se jednorázová folie vyměnila za voskové válečky. Edison vyráběl v Americe Phonography, firm Dictaphone corp. Dictaphony, ty se samozřejmě dovážely také do Čech a tak vznikl český název diktafon. 

Evropě stejný princip využívaly Parlography , Orbaphony a Stenophony. Voskové válečky byly buď jednorázové, záznam se nahrál a pak se mohl vícekrát reprodukovat, nebo byly válečky na kterých se dal záznam smazat a pořídit nový a to až 100x. Záznam se mazal buď speciálním hladítkem u tenkostěnných válečků, nebo se prostě osoustružil na menší průměr u silnostěnných válečků.   
Další na http://www.earlyofficemuseum.com/dictating_machines.htm

Tyto přístroje se používaly až do konce druhé světové války, i když již paralelně existovali přístroje s magnetickým záznamem zvuku, které však nebyly zdaleka tak rozšířené. A teprve vznik elektronických zesilovačů tuto situaci změnil. Tato změna je podrobněji popsána v kapitole o Magnetofonech.

Posledními přístroji s mechanickým záznamem zvuku byly Time-Master firmy Dictaphone z r. 1947. Záznam se prováděl na vinilový pásek - DictaBelt . A dále SoundScriber, kde se záznam ryl do vinilové desky zhruba velikosti singlu. Tento přístroj se v USA používal ještě v šedesátých letech 20stol.

Všechny tyto přístroje měli proti pozdějším diktafonům s magnetickou páskou jednu obrovskou výhodu – bylo možné záznam bez převíjení přehrávat z jakéhokoliv místa nahrávky.

Další vývoj spojený s vynálezem elektronkových zesilovačů

Jak jsme si již řekly v historii magnetofonů, teprve vynález elektronkových zesilovačů umožnil další vývoj magnetického záznamu zvuku. Protože magnetofonový pásek nebyl ještě vynalezen první elektronické diktafony zaznamenávali zvuk na ocelovou strunu. Elektronkové zesilovače ale umožnily nejen dokonalejší záznam, ale především hlasitou reprodukci. Jedním z prvních hojně rozšířených drátových diktafonů byl Webstr z r.1930 nebo jeho mladší bratr Webstr Model #288-1R. Úplně dole je špionážní Minifon Pocket Wire P-55 Kit z r. 1940. V přiložených hodinkách je zamaskován mikrofon.

Tento obrázek představuje návod, jak se spojovala přetržená ocelová struna u drátových diktafonů.

Další vývoj spojený s vynálezem magnetofonového pásku

Další vývoj diktafonů umožnil vynález magnetofonového pásku. Na obrázcích jsou představitelé elektronkových diktafonů. Grundig Stenorette z r. 1956 a Tesla Korespondent z r. 1960

Další vývoj spojený s vynálezem tranzistorů

Tranzistorové zesilovače umožnily radikálně snížit spotřebu elektronických zesilovačů a tím i velikost baterií. Prvním „kapesním“ tranzistorovým diktafonem byl americký Mohawk Midget z r. 1950. V Evropě to pak byl Grundig EN3 nebo také DeJUR z r.1964. Jeho mladší bratr EN3 Luxus z r. 1966 byl již osazen integrovaným obvodem.

Diktafon EN3 se stal prototypem všech dalších kapesních diktafonů.

Další vývoj spojený s vynálezem integrovaných obvodů

Použití Integrovaných obvodů, zlepšování kvality magnetofonových pásků a zmenšování kazet unožnilo další miniaturizaci. Na dalším obrázku jsou dvě nejpoužívanější kazety Compact Cassette (CC) a Micro Cassette (MC). Úplně vlevo dole je pak nejmenší diktafonová kazeta, tzv. Pico Cassette (PC). Pozn. CC kazeta je klasická magnetofonová kazeta.