Počátek historie

Historie magnetofonu začíná roku 1878, kdy americký mechanik Oberlin Smith, inspirován návštěvou v Edisonových laboratořích, pojal myšlenku záznamu telefonních signálů ocelovým drátem. O rok později se Smith rozhodl publikovat tuto myšlenku v odborném časopise. Ta nebyla složitá: zvukové kmity se převedou na elektrické a těmi se zmagnetizuje pohybující se zvukové médium, které potom při přehrávání vytváří elektrické kmity o shodné frekvenci jako při nahrávání (ty se pak převedou na kmity zvukové). Složitější byla realizace

Tento princip magnetického záznamu v roce 1898 znovuobjevuje dánský vynálezce Valdemar Poulsena v průběhu několika let vyrábí „zvukové záznamníky“ na ocelový drát Získává patenty v Dánsku, Spojených Státech i jinde. Jeho zařízení, nazvané Telegraphonn, je navrženo k zaznamenání telefonních hovorů v době nepřítomnosti volaného.

Telegraphon, získal na světové výstavě v Paříži roku 1900 „Velkou cenu“ a vzbudil zájem celého světa.

Pročítáme-li Poulsenův popis zařízení pro magnetický záznam zvuku tak, jak jej přinesl časopis ANNALEN DER PHYSIK (svazek 3, čís. 12/1900, str. 754-760), zní nám v dnešní podobě poněkud primitivně.

„Na dřevěné desce je napjat ocelový drát (klavírní struna) AB; je dlouhý 1,5 m a průměr má asi 0,5 mm (Fig. 1). Malý elektromagnet E může se po drátě AB smykat. Železné jádro elektromagnetu E tvoří kousek měkkého vyhřátého železného drátu, dlouhý přibližně 8 mm a tlustý přibližně 0,75 mm.“

Princip

Princip magnetického záznamu zvuku je jednoduchý a nejlépe si ho vysvětlíme právě na původním Poulsenově Telegraphonu.

Nahrávání:

Na vývody cívky E je přiveden zvukem modulovaný elektrický proud z mikrofonu přitom cívku rovnoměrnou rychlostí smýkáme po napnuté ocelové struně z bodu A do bodu B rychlostí asi 1m za sekundu.

Ocelová struna se přitom zmagnetuje s různou intenzitou dle velikosti elektrického proudu z mikrofonu.

Reprodukce:

Místo mikrofonu zapojíme na vývody cívky E sluchátka. Poté cívku rovnoměrnou rychlostí smýkáme po napnuté ocelové struně z bodu A do bodu B stejnou rychlostí jako při nahrávání. Nebo rychlost změníme a reprodukce bude zrychlená nebo zpomalená.

Při pohybu cívky podél zmagnetované struny se v cívce indukuje elektrický proud, který rozkmitá membránu sluchátka.

Doba záznamu byla pouze1,5s.

Vzhledem k tomu, že v té době nebyly ještě známy elektronické zesilovače, byla reprodukce ze sluchátek velmi slabá.

Sám Poulsen tento drátofon (označení magnetofon vzniklo až později) brzy zdokonalil tak aby se prodloužila doba záznamu tím, že ocelová struna se pohybovala - navíjela se z jedné cívky na druhou a snímací cívka byla pevně uchycená na rámu diktafonu. Snímací cívky již připomíná snímací hlavu pozdějších magnetofonů.

Další vývoj s příchodem elektroniky

Do příchodu elektronických zesilovačů nemohly však drátofony intenzitou a kvalitou zvuku konkurovat fonografům a gramofonům a ani jako diktafony se příliš nerozšířili na záznam a reprodukci hudby byly naprosto nevhodné.

Začátkem 20. let německý vynálezce a podnikatel Kurt Stille upravuje Telegraphon tak, aby se zvuk mohl zesílit elektronicky. Patentová práva pak prodává německým a anglickým společnostem.

Telegraphon z r.1915

V roce 1925, spolu s dalším němcem Karlem Bauerem dávají na trh vylepšený telefonní záznamník, tzv. Dailygraph.

Koncem 20. let kupuje Stillovu licenci britská Ludwig Blattner Picture Corporation. Blattner se neúspěšně pokouší distribuovat filmy se synchronizovaným zvukem. Ve svých pozdějších přístrojích už pro záznam používá ocelový pásek. V roce 1931 prodává tento experimentální páskový přístroj britské BBC, ale ještě téhož roku bankrotuje. Mezitím obdrží Stillovu licenci také britská Marconi Wireless Telegraph Company , která společně s BBC vyrobí několik páskových přístrojů pro vysílání BBC na krátkých vlnách. Podobné přístroje se pak používaly i v dalších zemích.

U nás se Blattnerfon používal v Českloslovenském rozhlase a je možné ho spatřít v Národním technickém muzeu. Blatnerfon byl podobně jako první počítače obrovské monstrum, kterému rozhlasoví zvukaři ne neprávem přezdívali „mandl“. Stál na tehdejší dobu neuvěřitelných několik set tisíc korun, a tak není divu, že si Československý rozhlas zpočátku mohl dovolit pouze dva přístroje, časem pořídil další čtyři. Pásek je 3 mm široký a má tloušku 0.08 mm. Pohybuje se rychlostí 1,5 m/s. Na hliníkových cívkách o průměru 62 cm bývá až 2700 m pásku. Doba reprodukce plné cívky s páskem se pohybuje kolem 30 minut.

Blattnerfon

V roce 1932 získává německá AEG patentní práva Fritze Pfleumera, který si už koncem 20. let nechal patentovat záznam zvuku na papír potažený magnetickou vrstvou z ocelového prášku. AEG spolupracuje s I. G. Farben, která experimentuje s páskem potaženým práškovitým železem. Nakonec je trhající se papír nahrazen celuloidovým páskem a práškové železo oxidem železa.

Fritz Pfleumer s prototypem magnetofonu

V roce 1935 předvedla AEG svůj vylepšený Magnetophon K1 nahrávkou Londýnského filharmonického orchestru. Odtud pochází také současný český název magnetofon. Magnetofon K1 se pak po doplnění vysokofrekvenční předmagnetizací stal prototypem pro všechny další magnetofony.

.

Magnetophon K1 - AEG (Telefunken)

Pro ty, co si chtějí vyzkoušet jak pracoval první drátofon, připravila jedna japonská firma stavebnici. Doplněn je však i zesilovač pro reproduktor a mikrofon.